Kantůrčice na nákupech
Rubrika Jsou všude mezi námi...aneb story z běžného života
Zakládám novou rubriku, protože s trhlými učitelkami se, bohužel pro zbytek populace, nesetkáte jen ve školních budovách. Učitelky jsou doslova na každém rohu, před učitelkami neutečeš...Není těžké je odhalit, jak sami uvidíte. Takže dnes o nakupování, aneb Ucitelnica tropí hlouposti, díl první...
To byste nevěřili, co je možné zažít v Kauflandu. Dva dny jsem se odhodlávala, žaludek kručel, ale když vzala za své i poslední čínská polívka zbylá po milém, nedalo se dělat nic jiného než odhodlaně vyrazit do boje (s důchodci ženoucími se za slevami). Zprvu šlo vše hladce. Před bájnou Nákupní zemí se mi bez pětikačky podařilo ukořistit kočár dosahující velikosti Krásnohůlského a pak jsem bezmyšlenkovitě do něj nakládala žvanec. Podařilo se mi bez úhony objet celé kolečko a začínala jsem se radovat, že se blížím k pokladně. Předčasně.
U těstovin jsem si vzpomněla na zeleninový bojón. Kde může být? Někde tady musí být. Když jsem po deseti minutách našla mou značku jogurtů, najdu i bujón. Kdybych to nebyla brala jako výzvu, mohlo všechno být jinak. Ale já zaparkovala vůz u těstovin a šla hledat. Když jsem se asi za dvě minuty vrátila, samozřejmě bez bujónu, mé vozidlo bylo pryč. Když jsem celý úsek regálu obkroužila asi pětkrát, zjistila jsem, že opodál sice stojí vozík, ale ten evidentně není můj, neboť můj určitě nebyl vrchovatě (!)narván chipsy s příchutí šunky a pytlíky s mlíkem (Co je tohle kurník za dietu?). Jakkoli to zní nepravděpodobně, někdo musel být ještě zmatenější než já a ujet mi s mým poloprázdným kočárem. Přitom ten jeho přetékal jako hrneček, co pořád vařil kaši. To mu nebylo divné? No nic, počkám až se objeví. Hm, nikde nikdo, půjdu se podívat k pokladnám. Nikdo, kdo by se rozčiloval, že 2 kg rajčat do košíku určitě nedával, tak půjdu zpátky počkat. Fakt jsem neparkovala jinde? Projdu to ještě jednou…Obkroužila jsem všechny regály asi tak desetkrát, zoufalejší, než když se mi kdysi v obchodním domě Textilia ztratila maminka. To při představě, že budu muset celou trasu běžet znova. Ale po deseti minutách čekání a pendlování mezi pokladnami a cizím nákupem mi došlo, že neznámý pachatel NEVÍ, kde svoje chipsy vyměnil za jogurty a sýry a může hledat pěkně dlouho.
Takže ještě jednou stejná trasa, schválně, kolik věcí zapomenu, ha, čokoláda až v další uličce, už to vím, teď dozadu, pro sýry, věci cpu rovnou do batohu, ten mi snad ze zad nikdo nestrhne. Vracím se do výchozího bodu, a když procházím kolem zaparkovaného košiska, letmo na něj mrku a strnu – je to to moje!
linkuj.cz vybrali.sme.sk
