Pololetí
Tak je to tu, už zase bude ta pitomá pedagogická rada a to znamená, že mám za sebou celé jedno pololetí učení. Nějak to letí – první den, týden, měsíc...za chvíli bude ze mě učitelka důchodkyně :)
A já přemýšlím, jestli jsem za těch pár měsíců udělala nějaký pokrok. Takže stále mě nebaví ta policajtská část, kdy mám hlídat jestli se chovají mravně a případně je napomínat, řvát na ně, psát jim poznámky. Stále to dost prožívám, i když se mi o škole už aspoň většinou nezdá. Taky zmizel svíravý pocit v oblasti žaludku, když jdu ráno na první hodinu do osmičky. Přestala jsem se divit, že když něco řeknu šedesátosmkrát, tak si to nikdo nepamatuje a začala jsem si vážit těch, kteří řeknou, že už jsme o tom mluvili, ale že si nepamatují, jak to bylo.
Pokud jde o hodiny, myslím, že nejsou o nic lepší než na začátku. Možná lépe odhadnu jejich možnosti a čas, ale nemyslím, že bych se nějak zlepšovala v pedagogické práci. Občas si příjdu nechutně zmatená. Taky mi od začátku nikdo nic neřekl. Neměla jsem jedinou hospitaci. No, nějaké mezery vidím i sama, ale nevím, jak na to. Třeba motivace je moje slabá stránka. Zdráhám se převědčovat je, že je něco fakt dobré, když mám strach, že si budou myslet, že je to blbost. Takže to raději ani nezkusím. To je problém hlavně výtvarky.
Někdy bych se fakt chtěla vidět jejich očima. Jsem prostě jen trapná? Střelená? Měla bych být míň kámoš? Uměla bych to? Jsem trapnější já, když s nimi 5 minut diskutuju o tom, jestli něco přestanou dělat, nebo kolegyně nutící je aby si psali do žákovské: Milí rodiče, přestože jsem byl opakovaně upozorněn na to, že porušuji školní řád, stále se o přestávce opírám o zábradlí. Prosím domluvte mi? Jak si tak vzpomínám na ten věk, připadali mi trapní skoro všichni, takže je to vlastně úplně jedno.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
